Když jsem byla malá, bývala jsem často nemocná. Jednou, dvakrát do roka nemocnice. Bílé stěny, postel s povlečením s razítkem oddělení, žádní medvídci. A pach dezinfekce, který zůstával v nose dlouho po propuštění.
A právě v nemocnici jsem si v hlavě potichu začala kreslit jiný svět. Viděla jsem samu sebe jako dospělou ženu, která má zdraví v těle stejně přirozeně jako dech. Často jsem běhala po louce s vlasy rozpuštěnými, volná. Silná. Později se k ženě přidal i vysoký muž a děti. Byla to moje představa budoucnosti – a v té představě se žilo krásně.
Možná si řeknete: Proč ne zdravé dítě? Možná proto, že jsem tehdy nevěděla, že změna může začít hned, ne až „až“.
Ale měla jsem jeden nápad, který mě držel nad vodou:
Pozvat si do hlavy někoho, kdo mi poradí. Lidi, které jsem nikdy nepotkala, ale znala jsem jejich příběhy. Mluvili ke mně v duchu, když mi bylo úzko. Říkali slova, která jsem zrovna potřebovala slyšet.
Měla jsem taky svoji tajnou hru.
Používala jsem barevné špendlíky. Někdy lentilky. Každá barva pro mě byla někým – veselým, smutným, přísným, milým. Stavěla jsem z nich vztahy, kruhy, tiché rozhovory. Hledala jsem, co k sobě patří a co ne.
Dnes už vím, že jsem tehdy dělala totéž, co dělám teď – jen s figurkami. Modelovala jsem příběhy. Přepisovala úhly pohledu. Hledala slova, která tolik nebolí.
O mnoho let později, jsem se setkala s NLP – neurolingvistickým programováním.
Nejdřív letmo, pak hlouběji. A nakonec naplno ve výcviku, který mi ukázal, že všechno, s čím jsem si kdysi jen hrála v hlavě, má svá pravidla, techniky a ohromný potenciál. NLP zkoumá, jak jazyk, myšlení a chování tvoří náš vnitřní svět, a jak ho můžeme skutečně měnit.
Díky němu jsem pochopila, že jako kouč nemusím říkat lidem, co mají dělat.
Mým úkolem je vytvořit prostor, ve kterém si to dokážou říct sami. Jinými slovy, jiným obrazem. Někdy úplně novým pohybem.
S klienty objevujeme nový slovník. Přepínáme obrazy. Rozpoznáváme vzorce. Někdy stačí jedno nové slovo – a narodí se úplně nová odvaha.
Dál se vzdělávám v moderním NLP koučování a stále se v této dovednosti rozvíjím.
Ale to hlavní jsem si odnesla dávno předtím:
Že všechno potřebné v sobě často už máme.
Jen to někdy potřebuje nové slovo. Novou barvu. Nebo jinou cestu.
To, jak o sobě přemýšlíte, určuje, co si dovolíte změnit?
