U vchodu rostly dvě vysoké túje, strážkyně hřbitova, těm jsem vždycky musela říct, že tam nejdu dělat neplechu, ale že jdu posloužit těm, kteří odpočívají, aby mě pustily dál. Z kopretin u vchodu jsem si udělala věneček a natrhala jsem jich dost i pro ty, kdo neměli na hrobě uklizeno. Pak jsem postavila všechny větrem rozházené vázy, dolila vodu, kde bylo třeba a položila květiny tam, kde nebyl nikdo jiný, kdo by hrob navštěvoval a udělal na něm krásno.

Byla jsem hřbitovní dobrá víla.

V Brně, kde od narození žiji, jsem na hřbitov moc nechodila. A když tak jen s pradědečkem, který vždycky kouzelnými hráběmi vytvářel v písku nejkrásnější ornamenty, které jinde na hrobech nebyly.

Jsem náctiletá a často myslím na smrt.

Jsem z velké rodiny, a přesto se cítím velmi sama. Myslím si, že bych nikomu moc nechyběla.

Je mi 15, ležím v kuchyni pod stolem a strašně mě bolí břicho. Bolí mě často, ale tuto noc je to k nepřežití. Už nemám ani sílu nic dělat, jen čekám, jestli dřív umřu nebo se někdo probudí.

Po operaci ledviny to není jednoduché, rok nechodím do školy a nástup do ní je pak víc než těžký. Ale něco se v mém životě změnilo. Asi zase chci žít.

Cesta přede mnou je hodně kopcovitá, ale to ještě nemůžu vědět. Pořád jsem to, co si asi mnozí umí představit pod pojmem černá ovce rodiny. Nikdy jsem to úplně nechápala, jak se to dítěti stane, že je vybráno jí být.

Láska – přišel někdo, kdo mi říkal, že jsem krásná, že jsem slunce na obloze, že jsem pro něj nedosažitelná. Nebyl první a možná to ani nebyla láska, ale bylo to krásné, bylo to zvláštní slyšet, bylo blažené si to užívat.

Jiří – objevil se v mém životě vlastně náhodou a upřímně, vůbec jsem si nemyslela, že bych ho chtěla, už vůbec ne, že bych ho chtěla napořád.

Chtěla.

Čekáme miminko, známe se devět měsíců.

Svatba – bydlíme spolu – těšíme se.

Nemocnice – ozval se můj přítel ekzém, jak jsem na něj mohla zapomenout, je tady a je v nebývalé síle, hrozí mi otrava krve, to není dobré pro miminko, proto špitál. Děs, pokoj s 25 lůžky.

Maturita – bříško jako balónek. Už brzy, brzy budeme máma a táta. Už máme být máma a táta. Včera, před týdnem, před dvěma. Něco je špatně! Říkají mi: „Klid maminko. Děti si samy vyberou.“

Kubíček – inkubátor – zápal plic.

Chci být s ním, jsem šíleně unavená, ale chci být u něj. Nechají mě jen pár minut dívat se na děťátko ve skleněné skříňce.

Skleněná skříňka mizí v kovové, je to zlé, vím to, je to víc než zlé. Houká sanitka. Ještě roky mě bude ten zvuk děsit a budu ho nesnášet.

Jsem propuštěná a můžu jít domů, můžu jít za svým chlapečkem. Mám obrovský prsa plný mléka. Beru s sebou několik lahviček, to udělá mému chlapečkovi dobře.

Na JIPce je tolik malinečkých drobečků, mezi nimi náš malý princ. Je oproti ostatním tak veliký, má tři a půl kila, padesát centimetrů, je miminko z učebnic.

Je dokonalý. Dívám se na něj přes skleněnou krabici, na dolíček na jeho bradě. Kde ho vzal? Takový snad nikdo v rodině nemá? Až o mnoho let později bude mít stejný jeho sestra, ale to teď ještě nemůžu vědět.

Něco nám říkají, nerozumím tomu, ale vím, že on už ví, jaké to je, už jednou byl za duhovým mostem, možná na pár vteřin, možná minut, stalo se to v sanitce a nikdo prý neví.

Další den se zase dívám na svého chlapečka. Něco někde píská. Sestřička ten protivný zvuk vypnula, Jirka nic neříká, drží mě za ruku a neodporuje tomu co říkám já. Zemřel – nikdo nám to v tu chvíli neřekl. Až mnohem později, až za několik hodin.

Tma – pláč. Slyším ženu, která zpívá. Zpívá a zpívá, Zpívá tiše. Aha…. Zpívám já.

Nesnáším hřbitovy! Nechci tam chodit!

Ale jedno vím jistě – chci žít.

Nevím proč, ale chci. Netuším, že ta tma bude ještě hlubší.

Maminka je nemocná. Musí od nás dostat druhé vnoučátko, pak se jistě uzdraví. Už zase v mém těle bijí dvě srdíčka, bylo to nečekaně rychlé. Všechno bude dobré! Musí!

Není. Maminka čtyř dětí naposledy vydechla prvního června. PROČ? Té ženě bylo 42 roků. PROČ? Maminko?

Panika, strach, tma – vím, že ani druhé děťátko s námi nezůstane, odejde s ní. Je mu 24. týdnů, nemá ještě ani jméno, nerozloučili jsme se.

CHCI ŽÍT – něco krásného někde musí být i pro mě. Věřím tomu.

JE

Tři další nádherné děti, můj Jiří, dnes i moje práce s lidmi, která mi dává obrovský smysl.

Děkuji.

Děkuji, že mohu provázet ty, kteří chtějí ve svém životě něco změnit. Těm, kteří chtějí něco dělat jinak, těm, kteří chtějí víc a víc milovat svoje děti, svoji práci, svůj život.

A proč právě takové přiznání v dušičkový den?

Protože bez těch nádherných bytostí, které přišly jen na chvíli, bych nebyla tím, kým jsem. Navždy budou světýlky v mém srdci, budou tam navždy a každý den.

Na hřbitovy pořád moc nemusím, ale ráda náš hrob poklidím před dušičkovým svátkem a nachystám ho se sestrou a Jirkou pro květiny a svíčky, které tam přinesou ostatní. Ráda to udělám pro babičku, které na tom velmi záleží.

Moje světýlka svítí ve mně.