Byl jeden takový letní den, kdy jsem si naplánovala všechno – práci, schůzky, návštěvu vnoučka, a k tomu si ještě přibalila batůžek emocí. Prostě ideální koktejl pro to, aby se něco zvrtlo.
Večer jsem se vracela do kanceláře, uklidit po schůzce, z které jsem předtím utíkala za dětmi. Znám to místo, jezdím tam přeci skoro denně, silnice, odbočit vpravo na chodník, brána. Jenže ten večer byla brána nějaká… menší? Užší? Posunutá paralelně do jiné dimenze? Každopádně můj lev (rozuměj Peugeot) se do ní prostě nevešel. Dveře i nárazník. Brána přežila. Hrdinka dne.
Nejdřív jsem na sebe byla hodně naštvaná. Pak jsem se litovala.
A pak – jak se říká – jsem si dupla, oprášila důstojnost a řekla si:
„Hele, tolik let řídíš, pojištění platíš, tak si ho taky jednou užij, ne?“
A šlo se do akce.
Pojišťovna, formuláře, výběr servisu, domluvená schůzka. Jasně, že mi před servisem poskočil talk. Kolem samá auta, uvnitř ticho. Ale nebojím se duchů ani mechaniků, šla jsem dál.
Po pár minutách mezi stavebními úpravami, vidím člověka, jupíí. Nejsem tu sama. Dobrá žena mi vysvětluje kudy ke 12 měsíčkům pro jahody. Tak nějak mi připadalo totiž setkání s muži, kteří seděli po dvou u pultíků s nápisy různých značek aut. Všichni vypadali v prázdném prostoru bez lidí, velmi zaměstnaně. Když jsem našla pána s nápisem peugeot nesměle jsem mu prozradila, že jsme telefonicky domluvení na opravu auta. Dostala jsem pokyn: „Počkejte u auta, kolega přijde.“
A fakt přišel. Obhlédl bebíčka a šlo se papírovat.
„Auto nám přistavíte v půlce srpna. Bude to trvat tak 14 dní, možná tři týdny.“
Co prosím?!
„Vy to jako budete vyrábět znovu?“
Byla jsem ochotná pochopit ledacos, ale čekat měsíc na to aby mi auto opravovali tři týdny? Ne, děkuji. Zvedla jsem telefon a začala hledat servis, kde o autě uvažují jako o prostředku k pohybu, ne ke stání.
A hle, zázrak!
Jiný servis – vstupuji a hned kompliment: „Perfektně jste zaparkovala, každej debil nám to staví rovnou před vrata.“
Nejsem každej debil! – zaznělo v mé hlavě jako hymna hrdosti.
Proběhlo focení, milé chování, přímá odpověď:
„Oprava? Tento týden to nestihnem, ale pak jo. Tak pět dnů.“
Málem jsem uronila slzu dojetí. Naděje! Lidský přístup! Rychlost! Káva zdarma… dobře, to ne, ale stejně!
A teď ten háček: domluvený telefonát se neuskutečnil, protože pán měl moc práce a kolega odjel na dovolenou. Musela jsem si zavolat sama. Oprava se odkládá.
Ale víte co? To nevadí. Ta naděje tam byla. Ten krátký okamžik, kdy jsem cítila, že můj problém někoho zajímá. A to má váhu.
Závěr pro vás, co to čtete:
Když jde jen o plechy, tak se to vždycky nějak opraví. Ale když se něco „odře“ uvnitř, je to trochu jiný servis.
I tak ale platí to stejné – člověk potřebuje pocit, že ho někdo slyší, že na to není sám. A i kdyby to mělo trvat pár minut, ta naděje, že se věci dají spravit, může změnit celý den.
Takže až příště uděláte chybu, klidně si zanadávejte, politujte se. A pak si řekněte dost.
Zvedněte hlavu.
A jděte jednat.
A …
Nemusíte na to být sami.
Pokud jde o víc než o plechy, jsem tady. Jako koučka, mentorka – ale hlavně jako člověk, který ví, že opravy někdy začínají úplně jinde než v servisu.
