Rána jsou pro mě často těžká. Jsem sova se vším, co k sovám patří. Probuzení mým osobním sluncem, láskou mojí, skřivánkem – rozuměj mým milovaným manželem, který je po ránu plný života, to se rovná velké výzvě. Vkládá velmi zvučně nádobí do myčky. Brouká si veselé melodie. Opakovaně radostně otevírá a zavírá šuplíky, aby zjistil, že je v nich vše, co se do nich uložilo. Nádherný zvuk také dělají ramínka ve skříni, když se přejedou tam a zpět při výběru košile a kalhot. To je pro sovu dojemná ranní symfonie. Někdy až k slzám!
Symfonie končí pusou a úsměvem, které následuje bouchnutí dveří v předsíni. A pokračuje rozlučkovým rituálem naší psí slečny. Třikrát štěknutí, a pak vyzkoušet, jestli by se nedalo proškrábat dveřmi za dobrodružstvím, které podniká páníček. Jako víla – no dobře, trochu vysloužilá a rozhodně už ne levitující – se vytančím do předsíně. Ztiším psíka a jdu uklidnit své po ránu rozpustilé nervové cancourky na náš balkón. Cestou lapnu hrnek s kávou. Kdo ji asi připravil, že? Jdu rozmlouvat s květy.
Nejinak tomu bylo i dnes. Jen s tím rozdílem, že jsem se rozhodla dovolit naší fenečnečce žít v naději, že to jednou třeba vyjde. Ty dveře prorazí. Já dnes dál v posteli rozjímám. Přemýšlím o svých včerejších klientech, o tom, co a jak posunout dál, na čem pracovat a co pustit. Až o půl hodinku později jsem šla na východní stranu našeho bytu. Na balkóně na mě čekalo překvapení. Tolik pohybu křidélky, sosáček se bořil z jednoho zvonku do druhého. Bylo tam něco, snad ještě pilnějšího než můj Jiří.
Vypadalo to jako kolibřík. Vím, že to nebyl kolibřík. Ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Krásný pohled.
Řekla jsem si: „Evčo, pojď být trochu ezo. Podívej se, co se píše o setkání s dlouhozobkou.“ Čtu, co přináší setkání s dlouhozobkou. A co setkání s kolibříkem. Dlouhozobce se totiž opravdu říká evropský kolibřík – ti praví na našem kontinentu nežijí.
Radost a štěstí, lehkost a svoboda, krása a elegance, připomínka přítomného okamžiku, duchovní průvodce nebo posel z jiného světa.
Zahleděla jsem se do slunce a vzpomněla si na maminku. Jednou se známí ptali, jak může spát, když táta tak šíleně chrápe? Ona na to zamilovaně odpověděla: „Když já už bez toho zvuku nedokážu usnout.“
Uvědomila jsem si, jak těžko se mi vstává, když je Jiří někde na cestách. Směju se. Já to vlastně nesnáším i miluju. Vím, že bych mohla Jirku občas požádat, aby vzal za kliku a zavřel dveře. Vím, že bych mu mohla chystat prádlo večer do koupelny. Vím, že by to určitě šlo dělat nějak jinak, ale ty ranní zvuky znamenají, že je Jiří doma a můj svět je, jak má být.
A co vy? Co milujete a zároveň nesnášíte? Víte, co by vám opravdu chybělo, kdyby jednoho dne nebylo? A umíte si říct, co vlastně potřebujete – aby vám bylo dobře, ráno, večer… nebo prostě jen tak?
