Eva Králová
rodina~změna~růst~seberozvoj
Vysvědčení
Dnes už je téměř hotovo, je středa, do předání toho významného papíru zbývá jen pár hodin.
Kdyby mi někdo před 10 lety řekl, že si jednou budu myslet, že vysvědčení by se mělo zrušit, asi bych si dost ťukala na čelo. V posledních letech si ale říkám, k čemu ten zatracený papír je???
Když jsem ještě pracovala ve školství, pozorovala jsem děti, jak si o vysvědčení povídají se spolužáky. Holky a kluci moc nemluvili o tom, co se za ten rok naučili, ale o tom, kolik bodů potřebují, aby systém vyplivl známku, která se doma bude líbit. S mnohými jsem o vysvědčení mluvila a bylo těžké slyšet věty jako: “no ona je tam sice dvojka, ale je taková ušmudlaná, no mám sice vyznamenání, ale s odřenýma ušima. Jestli tam ta trojka nakonec bude, tak mě naši zabijou.” Jo i takto silné to někdy je.
Známe přeci svoje děti, víme o tom, jaké jsou jejich možnosti, známe jejich průběžné výsledky, tak proč nás vysvědčení strhává do takových komentářů? A proč musíme o krásných známkách říkat, že jsou ušmudlané a s odřenýma ušima, proč vlastně tak moc záleží na tom čísle a ne na tom, co za ním je???
Ale někdy si to také děti jen myslí, protože rodiče to vidí jinak, jen to dětem zapomněli říct.
Moc bych přála všem dětem, aby věděly, že v životě je neudělá šťastnými ani naleštěná, ani ušmudlaná jednička z češtiny, ale schopnost jít do akce, hledat příležitosti, neustále se vzdělávat, mít svůj názor, přijímat názory druhých a kreativně si je vyhodnocovat. Pracovat se všemi možnostmi, propojovat všechny dovednosti, a také se nebát zeptat na to, co mi
není jasné. Dohledat si jaké i/y se píše ve slově, když si nejsme jistí, už bude jen maličkost.
Věřím, že ve školách, ale také doma, začneme rozvíjet víc a víc tyto dovednosti a doufám, že je nebudeme známkovat.
