Vlčí máky a objímání

18.11.2024

Jsem trošku divná. Tak nějak samo od sebe mi jde všímání. Příběh školní asistentky začíná...

Jedu autem a před sebou nevidím silnici, ale patchworkovou deku. Každá záplata má jinou barvu i tvar, ale sešité dohromady dělají jednu silnici. Vidím les, ale taky melírovaný svetr pro ten kus země, na kterém roste. Vidím vlčí máky a mám potřebu zastavit a dotknout se jich. Moje srdce volá: "To je krása." Ta barva, hebkost, samet, pohyb, ladnost, maličko drsné chloupky na stonku, obrana. Hojnost. Tak aspoň fotku, ať si tu krásu můžu připomenut i zítra nebo za týden.

A mám to tak i s lidmi.

Pozoruji děti ve třídě a vidím dívku, jak křičí na chlapce: "Pořád mě rušíš, děláš zvuky, jsi všude, otravuješ, nedovolíš nikomu, aby se soustředil. Jsi debil! Nemáš tu být!!!" Vidím, jak je chlapec zmatený. Neví, co udělal. A vlastně neudělal nic. To jen ta dívka říká něco jiného, než potřebuje říct. Ubližuje, protože je sama ze sebe zmatená. Bojí se. Není pro sebe dost dobrá. Chtěla bych ji obejmout, pochovat, pohladit a zeptat se jí, co se děje, co by jí pomohlo? Ale objímat se děti ve škole nesmí! Bez obejmutí, bez emocí, nejchladněji jak jen to dokážu s ní mluvím na chodbě.

Nejde jí to ve škole. Rozuměj občas dostává dvojky. Nemůže se soustředit, je toho na ni moc. Ale ona chce být lepší než její sestra, nechce zklamat maminku, chce být její nej dcera. Pouští slzu a zaťatou pěstí se bouchá do stehna. Zlobí se na spolužáky, dělají hluk, nemůže se soustředit. Neví, co má dělat, chce být zase nejlepší, jedničkářka, ale jak má zvládnout všechno to učivo?

Je jak ty máky ve větru. Její hlásek je sametový i pichlavý, naklání se všemi směry. Povídáme si. Mluvíme o tom, kolik energie ji stojí hledat viníky, kolik energie vydá na zlobení se na sebe a na všechny. Jak by se ta energie dala využít jinak. Vysvětlujeme si, jak jiné je to na druhém stupni, kolika lidem a jakým nárokům se přizpůsobuje. Každý učitel chce něco jiného, volí jiné postupy, kdo z dospělých má v práci 8, 9 i 12 šéfů. Mluvíme o tom, jak si práci usnadnit, jestli se jí líp poslouchá nebo čte, jestli si umí rozdělit učivo na to co už umí, ještě se musí doučit a čemu nerozumí. Jestli ví, koho se může na to, co neví zeptat. Jestli si umí dovolit se zeptat!

Zvoní! Domlouváme se, že si ještě dohodne schůzku se školní psycholožkou. Odchází do třídy a u lavice spolužáka si uleví: "DEBILE!" No, někam ten tlak asi utéct musel.