Jak táta nastavil hranice dětem i mamince
Doma jsme byly čtyři děti... já, sestra a mrňousi.
Nebo chcete-li – já nejstarší, o tři roky mladší sestra o šest let mladší sestra a o sedm roků mladší bráška. Nejmladší sestra a bráška byli prostě mrňousi. Jak maminka zvládla naše první léta v této sestavě ve starém domě, dvoupokojovém bytě, ve čtvrtém poschodí bez výtahu, o tom psát nebudu, ale později jsme se přestěhovali. To už jsem chodila do třetí třídy. Byt byl větší, a tak jsme získali dva dětské pokoje. V té době už jsem byla zkušenou letní tábornicí, moje sestřička se tak akorát k letním výpravám přidávala.
A naše maminečka si oblíbila zajímavou hru...
Možná jí po nás bylo smutno, možná nevěděla, co s volnýma rukama, každopádně naše odjezdy využívala k úžasné zábavě, debordelizaci našeho dívčího pokoje. Návraty z tábora plného jehličí, blátíčka a lehce ohněm zasmrádlého oblečení pro nás dívky byly balzámem. Všechny ty navanulé věci jsme nechaly ležet v předsíni a šly jsme se kochat čistě ustlanými postýlkami, uklizenými pracovními stoly, knížky srovnané v knihovně. Skříňky vyvětrané a prádlo krásně poskládané. To je prostě po třech týdnech na táboře ráj, který může doladit už jen knedlíčková polévka a hanácké koláče. Po pár letech jsme se také moc těšily domů z táborového putování.
Jenže tentokrát to bylo nějaké jiné...
Nikdo se nás moc cestou domů neptal, jak jsme se měly, což bylo minimálně zvláštní. Mobil nebyl v té době ani ve výrobě, natož součástí tábornické KáPéZetky. (Pro netáborníky – krabička poslední záchrany. V naší době obsahovala, náplast, malé šitíčko, spínací špendlík, protože ten zachrání kde co, provázek, kousek křídy a drobné na telefon do budky v nejbližší vesnici. Slabšáci tam měli i telefonní čísla.)Doma jsme jako obvykle odložily batohy v předsíni, aby to prádlo nemělo k pračce daleko (ano zvědavci, automatku jsme doma měli, tak stará zase nejsem), a šly jsme do pokojíčku.
To nebylo hezké!!!
Táta se ten rok rozhodl, že mamince její hru pokazí a sám si zahraje jinou. To, co nás po jeho hraní v pokojíku čekalo, to vážně nechcete zažít.
Uprostřed pokoje totiž byla obrovská hromada výšky naší patrové postele, na které byl obsah celého našeho pokoje.
Myslím, že jsme tenkrát se sestrou spaly ještě jednu nebo dvě noci ve spacáku, než se nám podařilo hromadu rozebrat a dostat se k postelím.
- Maminka už si víckrát svoji hru na Pořádničku nezahrála, táta naštěstí tu jeho taky ne. Docela jasně, nám dal najevo, kde jsou čí a jaké hranice. Pokojík jsme si vždycky uklidily samy už před táborem, aspoň do té míry, aby nehrozilo, že si do něj půjde hrát taťka v naší nepřítomnosti.
- Moje hranice to nastavilo tak, že s dětmi jsem uklízela pokoj v předškolním věku, pak jsem nabízela pomoc, u starších dětí jsem jen hlásila, kdy peru. Letecké dny neprovozuji, stavby hromad taky ne. Jednak to někteří zvládnou sami a jejich pokoj respektuji jako jejich území. V rámci dalších prostor v bytě je to trošku jinak, ale o tom třeba někdy jindy.
